Jak už zde zaznělo, v době našeho příjezdu na Korsiku zde byly tři nově publikované keše, které dosud nikdo neodlovil. U dvou jsme udělali první zápis do logbooku hned první den cestou od trajektu. Poslední zůstala, protože byla stranou a taky se k ní muselo vyhrabat hore kopcom a musela tedy uzrát.
Den D, kdy už se zdála uzrálá akorát, byl právě dnes. Předposlední celý den na Korsice. V plánu kromě výstupu k vodopádu Ortella a odlovu keše, bylo i odpolední pokoupání na pláži Campomoro. Autor krabice v listingu píše o "krásné rodinné túře". Tedy o příjemné procházce pro celou rodinu, včetně skotačících ratolestí a mimina v kočárku.
Parkujeme pod kopcem u mostku přes místní říčku. Mapa ukazuje, že je to právě ta říčka, která o nějakých 300 výškových metrů výše tvoří vodopád. Cesta vede pohodlnou širokou cestou, tady by se s tím kočárkem jelo snadno. Na pravé straně, mezi cestou a potokem, napájejícím vodopádovou říčku Ajara, začínají ohrady pro korsická polodivoká prasátka. Roztomile se povalují za ohradou a Yveta si je fotí. Kdyby věděla...
Pokračujeme. Cesta se mění v cestičku a trochu se zvedá. Šlapeme odhodlaně dál až do okamžiku, kdy se cestička ztrácí a ztrácí, až se ztratí úplně. Koukám na mapu. Podle ní jsme kus vlevo od cesty, nějakých 50-70 metrů, to hravě srovnáme. Hravě...
Srovnávání "trochu" komplikuje skalnatý terén a hlavně lesní porost s mnohametrovými šlahouny ostružiní. Prodíráme se, jak to jde. A ono to moc nejde. Ve směru k cestičce se vždy zjeví neproniknutelná trnová houština a odkloní nás jinam. Ruce i nohy krvácejí. Stoupáme cik-cak vzhůru porostem a stále jsme těch 50-70 metrů od pěšiny. Terén se zvedá a přibývá skalek a roklí, což naše motání se v trní ještě více komplikuje. "Krásná rodinná túra", žene se nám hlavou.
Trvá skoro hodinu, než se poblíž přechodu přes potůček srovnáme na označenou cestičku. Smýváme krev a prach. A pokračujeme dál, teď už více zvesela, protože je naděje, že prodírání trním skončilo. Naděje je...
Zbytek cesty k vodopádu je už méně dramatický. Cestička se nám sice ještě párkrát ztratí, ale dostatečně hluboko a krvavě poučeni se rychle vracíme do správného kurzu. Ani po turistické pěšině se nejde úplně snadno, klouže to po prachu a po listí, občas musíme po čtyřech.
Konečně se zvukově hlásí cíl naší cesty - vodopád Ortella. Zvuk je pořádný, protože vodopád je pořádný. Pár desítek metrů vzhůru a možná i stovka metrů dolů. Žulová dohladka omletá skála, křišťálově čistá voda, která vynikne hlavně v tůňkách pod horní části vodopádu. Do té nejhlubší se mi chce hned skočit, má dobře 3 metry hloubky, ale vidět jsou i nejmenší detaily na dně.
Zde by mohl příběh končit. Vrcholu pozitivna bylo dosaženo. Ale máme tu ještě naší kešku, že? Jdeme tedy hledat...
Zkrátím to. Skoro hodinu prohledávám místo podle spoileru, ale není tu lautr nic. Zjevně minulý deštník buď krabici spláchnul, nebo ji zacementoval ve spáře tak důkladně, že ji ani moje šťourání klackem neodhalilo.
Zklamaně odcházíme, protože Yveta by ráda stihla pláž. Od vodopádu vedou dolů dvě cesty. Ta, po které jsme přišli a z druhé strany jiná. Končí v podobném místě, takže trasa kolem vodopádů tvoří hezký okruh. Vybíráme si tu, "co už známe". Jak pošetilé...
Zpočátku jde vše podle plánu. Držíme se turistické pěšiny a naše jediné nepozitivní emoce jsou ty spojené s neúspěšným hledáním kešky. Na útrapy cesty vzhůru je zapomenuto, krev je už zaschlá. Procházíme místy, kde jsme použili svou alternativní cestu vzhůru. Pak už jsme dole na úpatí kopce. Turistické značení je na rohu ohrady pro pašíky, s jasným pokynem šipkou, že tudy přes. Ahá, to vysvětluje, proč jsme cestou vzhůru zakufrovali. Nekoukali jsme po značkách a šli jednoduše po pěšince. Přelez je viditelně ošoupaný od turistů. Jde to snadno, kameny a klacky tvoří pohodlné schůdky.
Jsme rádi, že se naše zbloudění lehce vysvětlilo a zvesela šlapeme dál s vidinou brzkého nasedání do auta a uhánění k plážovým Neumětelům. Jenže ouha...! Pěšina se opět ztrácí a i svérázné korsické značení turistických cest je tatam. Před námi je další ohrada pro pašíky. Podle stupně vydupanosti lze odhadnout, že jsme nyní vně. I výška ohrady budí respekt a rozhodně není tak snadno k přelezení, jako minulá. Zde malé odbočení. Ohrady jsou sestrojeny ze všeho, co majitel našel. Pletivo, klacky, trubky, palety, kusy plechů a ostnaté dráty.
Váháme a zkoušíme obejít ohradu z jedné strany. Pěšinka tu rozhodně není. Zase houští a ostružiní. Již zaschlé šrámy opět krvácejí. A nejen to, končíme u další ohrady. Ten šílený místní zemědělec v honbě za mamonem ohradil vše, co se dalo, a chová prasátka, kam oko dohlédne. Nedá se nic dělat, přelézáme. A také přestáváme hodnotit, jestli je přelézání snadné, nebo ne.
Za ohradou je něco jako cesta. Výborně, jsme zachráněni. Šlapeme a směr se zdá být správný. Jen v dálce řvou prasata, jakoby je na nože brali a taky vyjí vlci. Možná psi, ale to už je teď jedno...
Jdeme po cestě dál. Ale co to? Před námi stojí uprostřed cesty polodivoké prase jak stodola. Yveta odmítá jít do souboje. Jinudy se jít nedá, tak tedy zpátky a přes ohradu. Zkoušíme ohrady obejít z druhé strany. Jenže i tam je nutno přelézat. Přestáváme počítat přelézačky a přestáváme taky rozlišovat, jestli jsme uvnitř ohrady s pašíky, nebo vně. Zjevně se to ani moc poznat nedá. Orientujeme se jen podle stupně udusanosti a existence (na dohled) povalujících se prasátek.
Dostáváme se k horskému potoku s korytem vystlaným velkými žulovými balvany. Začíná jít trochu o život. Máme svobodnou volbu mezi prodíráním se ostružiním na strmém svahu, přeskakováním kluzkých balvanů s osteoporotickou Yvetou, kde i malé uklouznutí skončí pravidelně zlomeninou, a přelézáním ohrad se řvoucími vepříky. Yveta co chvíli propuká v hysterický pláč. K tomu zase vyjí vlci. A ne někde v dálce, ale hodně blízko. Prostě "krásná rodinná túra"...
Chvíli se prodíráme ostružiním. Krev z nás crčí. Pak se zdá býti lepší cesta korytem potoka. Tam je výhoda, že vede zcela jistě k našemu autu. A taky vypadá v místní divočině nejschůdněji. Ale balvany jsou hladké a mokré. Blbá kombinace. Navíc zahlédnu v korytě před námi dalšího pašíka a nejsem si jist, že se mi podaří Yvetu přesvědčit, že prasátka jsou sice polodivoká, ale mírumilovná. A taky že ctí, co je před ohradou a co za ní. Sem se hodí dětská říkanka ze hry na schovávanou "před ohradou, za ohradou nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát". Škrábeme se od potoka vzhůru, prasata neprasata. Další ohrady přeskakujeme jak rození překážkáři. V dáli vidím vlnité plechy, co si pamatuji z cesty vzhůru. Ještě jedno překonání ohrady a jsme po děsuplné hodině boje o život zase na cestě a rozhodně na té správné straně ohrady. Zhluboka vydechujeme a míříme k autu. To, že nám očichává pneumatiky petice malých hnědých selátek bereme už jen jako roztomilou třešničku na děsivém dortu.
Celé martyrium trvalo přesně 5 hodin. Z toho 45 minut hledání keše u vodopádu a možná 10 minut kochání se jeho krásami. A pointa na závěr? Cesta autem z parkoviště byla plná prasat. Nereagovali ani na troubení z půlmetrové vzdálenosti. Už už jsem chtěl do jednoho zvláště statného černého kusu strčit čumákem auta, aby laskavě uvolnilo cestu, když jsem si všimnul dvou stařenek opodál, jak statné prasnice odhánějí z cesty holýma rukama. Zjevně jsou divoká korsická prasátka, co tak chutnají v šunkách, pršutech, salámech a klobáskách, velmi flegmatická a možná i milá zvířátka.
Ano, odpoledne měla být pláž. Jenže pro samý boj o život ji nestíháme. Tedy zoufale k ní jedeme, ale už je po slunce západu a restaurace na pláži má v duchu místních tradic ještě zavřeno. Končíme den zkrvavení, s nervy nadranc a hladoví. "Krásná rodinná túra", jak má být...
