K půjčovně aut je to podle mapy kilometr, tak zanechávám Yvetu s hromadou u trajektu a kráčím nalehko. Za chvíli jsem u půjčovny. Vypadá značně omšele. Omšele a prázdně. Na dveřích cedule, kam volat v případě nepřítomnosti. Volám... Nikdo to nebere. Chodím kolem a hledám živou duši. Nikde nikdo. Omšelost vypadá skoro jako opuštěnost. Což je na půjčovnu, která nám má po 10 dní zajišťovat pohyb po ostrově, poněkud nepěkná vlastnost.
Sedím, stále volám číslo půjčovny a čekám. Dávám echo Yvetě, že sedím, stále volám a čekám. Po půlhodině přijíždí auto. Není to nikdo z půjčovny, ale zákazník, co chce vrátit auto. Což je výborná zpráva, protože tím pádem to vypadá, že půjčovna existuje a má jen polední pauzu. V čase, když přijíždí trajekt si prostě zrovna musí trochu odpočinout. A když je siesta, tak nezvládnou ani brát telefony, to dá rozum...
Nakonec se vše v dobré obrátilo. Slečna od půjčovny přišla, vynadala mi, že jsem nedorazil ráno, zablokovala mi na kartě zcela nekřesťanský peníz, pohrozila pokutou, když nebude auto při návratu čisté jako lilium, štěkla něco o plné nádrži a hodila po mně klíče. Nakonec jsem nečekal víc, než jedenapůl hodiny. A korzická dovolená mohla šťastně a beze stresu začít...
Žádné komentáře:
Okomentovat